Brácho, budeš mi chybět..

11. july 2011 at 23:51 | Lenísek |  Píši
Byla jsem v bratrově pokoji. Na místě, kde trávil tolik času a do kterého už nikdy nevkročí. Vzpomínky se mi draly před oči..


Uběhl teprve měsíc od bratrovy smrti. Rodiče na tom byli dost špatně a já jsem se začala probírat z prvotního šoku. Nedokázala jsem sice vnímat normálně všechno kolem sebe, ale už jsem se odhodlala k tomu těžkému kroku - vstoupit do jeho pokoje.
Alex byl o rok mladší než já. Jenomže já jsem se už v patnácti odstěhovala nejprve na internát a potom na koleje, zatímco Alex bydlel pořád doma s rodiči.
Přestože jsme spolu už nebyli každý den, bylo mezi námi silné sourozenecké pouto.

Vešla jsem do jeho pokoje jako ve snách. Strávila jsem tam tolik času, a přesto byla ta malá místnost podivně cizí. Musela jsem otevřít okno, abych se mohla zhluboka nadechnout. Sedla jsem si na koberec k posteli a pohladila ustlanou peřinu.
Vzpomínky z dětství se mi začaly vybavovat jedna za druhou. To, jak jsme přelézali plot k sousedům na zahradu jen, abychom si mohli vzít nějaké třešně. Zatřepala jsem hlavou, abych ty vzpomínky nějak zahnala, přičemž jsem vstala a pustila si Alexův přehrávač a cédéčko rozehrálo tóny jeho oblíbené kapely. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že tohle bylo to poslední, co poslouchal.
Mamka odjela k sestře, takže hudba nikoho nerušila. Táta žil s novou rodinou a poprvé po letech mi začal denně telefonovat, dočista zničený. Alex byl jeho jediný syn.
Vždycky ho upřednostňoval. Během dospívání jsem na bráchu často žárlila. Ačkoli jsem ho zbožňovala, někde uvnitř klíčila bolestivá závist.
Alex se vždycky skvěle učil, hrál nádherně na kytaru, dostal se na architekturu a dokázal kolem sebe neustále šířit klid a pohodu.
Já jsem byla spíš dost nešikovná, vždy průměrná. Brácha byl podle rodičů dokonalý a já jsem se mu měla vyrovnat. Drželi jsme při sobě, ale bylo by troufalé říct, že jsme bez sebe nemohli žít. V posledních letech se mi zdál uzavřený a měla jsem dojem, že mu nestačím.
Občas jsem si říkala, že kdybych nebyla jeho krev, možná bych mu nestála ani za obyčejný pozdrav.
Ten víkend, co se zabil, trávil na chatě s kamarády. V noci se šel projít, a když se dlouho nevracel, zavolali policii. Splav strašidelně šuměl a do tmy mrazivé noci blikaly policejní majáky. Alespoň tak jsem si to představovala. Nemám tušení proč, ale chtěla jsem u toho být. Jako bych mohla něčemu zabránit.
Jeho tělo se našlo u břehu o několik kilometrů dál. Utopil se. Byla to podle mě nehoda, ale všichni mluvili o sebevraždě. Protože jsem tomu nedokázala uvěřit, potřebovala jsem najít důkaz.
Nejvíc mě bolela představa, že jestli se Alex zabil, ani na chvilku ho nenapadlo, že tu přece nemůže nechat svou sestru samotnou. Asi jsem pro něho neměla velký význam. Je to dost sobecký názor a já jsem si ho nechávala raději pro sebe. Co by měla říkat maminka?
Pohrávala jsem si taky s možností, že bylo všechno úplně jinak. A proto jsem se za jeho přáteli vydala a chtěla vědět víc.
Tři dny po té nehodě byli kupodivu všichni neustále na chatě. Našla jsem je v bídném stavu. Některé z Alexových kamarádů jsem znala, ale většinou jen od vidění.
Dívali se na mě, jako bych ničemu nerozuměla. "Nějaká sestra, která ho ani neznala," říkali si možná. Dost mi to vadilo a hysterické výlevy některých dívek jsem nemohla snést. Všichni za sebou měli první policejní vyšetřování. Veškeré výpovědi se shodovaly.
Já jsem Alexovy kamarády nepřijela vyslýchat. To vůbec, chtěla jsem je jen trochu poznat, popovídat si o bráchovi. Jaký byl kamarád..
Na druhý den jsem ale padla do stejné deprese jako ostatní.
Opět jsme vysedávali, popíjeli jsme, když tu někdo začal znovu mluvit o nedávné osudné noci.
"Alex měl zas tu svoji náladu a potřeboval být chvíli sám," říkal jeho kamarád.
"Jasně, to se mu občas stávalo. Nechtěl nikoho vidět. Měl deprese," uvažovala dlouhovláska.
Z vína se mi už točila hlava a najednou do mě vjel vztek. Vybuchla jsem jako sopka.
"Co vy o něm víte?!" začala jsem potichu, ale postupně rozkřičela. "Vy můžete být rádi, že se s vámi vůbec zahazoval. Nesaháte mu ani po kotníky! Jak se opovažujete o něm takhle mluvit, uvažujete o něm jako o nějaký postavě ze seriálu. Nikdy by se nezabil! Byla to nehoda.. Anebo mu někdo z vás pomohl. Ale žádnou sebevraždu neplánoval a by už byste měli jet domů a přestat hrát divadýlko!"
Byla to hrozná scéna, nikdo ani nepromluvil. Vyskočila jsem a rozlila vínno. V mžiku jsem byla v pokoji, kde jsem za sebou zamkla a tam se snažila neslyšet v ozvěně svá vlastní slova.
Ráno jsem vstala jako první a odjela domů.
Třeba si konečně uvědomili, co se odehrává v naší rodině. A že jejich filosofické tlachání o smrti je více než směšné a zbytečné.
Seděla jsem v bratrově pokoji a poslouchala už pátou skladbu. Alex se opravdu zabil a ve skutečnosti měl řadu let deprese. Ale to jsme nevěděli. Nebo jsme to neřešili, protože se nikdy nesvěřil. Otázka je, zda bychom mu dokázali pomoct. Bez odborníků určitě ne.
Oči jsem měla zalité slzami, posadila jsem se k jeho stolu a sledovala výhled z okna.
Po půlhodině jsem zapnula zaprášený počítač. Když naskočila tapeta na monitoru zastavilo se mi srdce.
Bráška měl na pozadí fotku nás dvou. Byla to momentka ze španělského pobřeží, kde jsme byli na dovolené ještě s našimi. Dva rozesmáté obličeje. Plakala jsem se smíchem na tváři a toužila jsem Alexe obejmout jako nikdy.
Nemohla jsem se na tu fotku vynadívat. Emoce, které mnou poslední měsíc cloumaly, mě neskutečně vysílily. Ale teď poprvé se mi ulevilo.
Nezjistila jsem sice pravdou příčinu smrti, nenašla vraha a ani důvod k sebevraždě. Naopak ale vím, že mě měl Alex rád jako já jeho. Můj strach byl zbytečný.
Budu na něj celý život vzpomínat s láskou a už nebudu smutnit a ptát se: "Proč?"
I přesto, že mi bráška chybí, dnes se při vzpomínce na něj usmívám. Stejnou fotku nás dvou, mám i ve svém počítači a nikdy ji nevyměním.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama