Nezastavuj se! - 1. díl

12. july 2011 at 0:09 | Lenísek |  Píši
První díl povídky Nezastavuj se!, která je plná záhad a nadpřirozených bytostí, ale i nějakého toho strachu, Vás zavede do dob, kdy v lese číhala na každém kroku nebezpečí a kdo ví, co ještě..

Utíkám jak nejrychleji můžu, ale cítím jak mě dohánějí. Jejich zvířecí skřeky, které slyším pár metrů za sebou, mi nahánějí mráz po zádech a já přestávám věřit, že zase někdy uvidím denní světlo.. I přesto stále běžím tak rychle, jak to jen zvládnu. Asi po deseti minutách běhu mám oblečení celé potrhané od ostrých větví keříků, do kterých ve tmě narážím.


Nedokáži to!

Z nepravidelného zběsilého dýchání, se mi v boku tvoří bolestná křeč, která mě nutí, abych na chvíli zastavila a odpočinula si.

Nemůžu!

Bolestí se popadám za břicho, když najednou v dálce zahlídnu jasné měsíční světlo a konec Temného lesa. Pomalu začínám doufat, že to dokáži..

Uniknu jim!

Jen, co se mi v hlavě přehrává naděje, že bych netvorům, kteří mě pronásledují, mohla utéct. Jeden z nich se přiblíží víc než bych čekala a surově mě škrábne do zad svým ostrým pařátem. Potichu jsem zalapala po dechu a z očí mi vytryskly slzy, které mi nezastavitelně stékají po tváři. V tu chvíli jsem měla nohy jako v ohni jen, abych před ním mohla utéct.

Konečně jsem z lesa venku..

Už neběžím tak rychle. Po několika krocích se zastavím a otočím se zpátky k lesu, abych si je mohla pořádně prohlédnout. Všichni tři jsou tak steně vysocí. Mohla bych jim tipnout, že do dvou metrů nemají daleko. Všichni jsou také oblečeni do tmavých barev, ve kterých samozřejmě převládá právě černá barva. Stále z nich nemůžu spustit oči a oni pořád zírají na mě svýma jantarovýma očima. I přes tmavé vlasy, které jim spadají do očí, jde vidět, jak jiskří chtíčem vyjít ven z lesa. Ostré dlouhé tesáky, které jim jdou vidět pod horním rtem, se pod svitem měsíce lesknou. Stále ze sebe vydávají divoké vrčení. Přešlapují u stromů a dávají si pozor, aby nevyšli ven z lesa. Opravdu nevím proč, ale přistoupila jsem k nim o krok blíže, i když mi na tváři pořád tečou nezastavitelné proudy slz.
Najednou s sebou trhnu, když v dálce uslyším, jak na mě volá dívčí známý hlas.
"Lauren, jsi to ty?"
Otočím se za hlasem a nepatrně kývnu, i když moc dobře vím, že to nemohla vidět, ale nemůžu ze sebe vydat ani hlásku.. Dívka se mezitím přibližuje čím dál rychleji.
"Lauren, proč jsi to udělala?! Proč si byla znovu na opačné straně Temného lesa? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?!" dívka se přede mnou zastaví a zničeho nic mě obejme, i když má stále na tváři zděšený výraz.
"Tohle už mi Laur nesmíš dělat. Slyšíš?!" pokřikuje na mě, i když nejsem ani půl metru od ní.
Nevěřícně na ni koukám a bez jakékoli odpovědi nebo náznaku, že jsem ráda, že jí vidím, se otočím zpátky k lesu, ale něco mě zarazilo.

Jsou pryč!

"Posloucháš mě vůbec?!" ozve se mi Debbie znovu za zády.
Já už ani nemám sílu se otočit a v bezvědomí se skácím k zemi.
"To ne! Lauren!"


Pokračování příště..
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 spaglik spaglik | Web | 12. july 2011 at 0:20 | React

Dobrý....
:D

2 Lenísek Lenísek | Web | 13. july 2011 at 10:10 | React

[1]: Díky :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama